Původ všech problémů

Mé chápání člověka – lidské bytosti – s postupem času doznává radikálních proměn. Dříve jsem chápal člověka (a pane Freude, Vy, na kterého vždycky dojde, v tom možná máte prstů nejvíc) jako jednotlivce, svébytnou jednotku, okolo které se to všechno točí, která pozoruje svět, komunikuje s druhými… A lidský problém tudíž pramenil z lidských individuálních „mentálních útrob“… Prohlášení „Člověk je bytost sociální!“ jsem přecházel bez zájmu, ať si s ním lámou hlavou sociologové.

Ale už s prvními svými klienty mi začalo svítat: prakticky všechny (možná i to alibistické „prakticky“ jsem si mohl odpustit) jejich problémy, dilemata a trápení měly povahu interakční, vztahovou – netýkala se výhradně dané osoby. A není divu: nenajdete ve vesmíru nic složitějšího a komplexnějšího než je lidská interakce, lidská komunikace. A čím je věc složitější, tím je zde větší prostor pro zádrhele.

Můžete sami odejít třeba na 40 dní do pouště, třeba na 40 let – přesto tam sami nebudete. Berete si všechny s sebou – všechny své blízké i ty vzdálenější, ty které milujete i které Vás dohánějí k šílenství… A těch neslyšných dialogů a polylogů, které ve vášnivých debatách povedete!

Do vosího hnízda nejčastějších vztahových problémů – do partnerského soužití – píchneme příště. Dnes – v našem experimentu – zůstaňme při zemi. Vezměte si nějaký „šmodrchel“, který s někým máte. Žádné extra vážné téma, něco takového testovacího. Jde o téma, které visí někde ve vzduchu, je na něm nalepená nějaká nepříjemná emoce, sem tam si ho přehráváte ve vnitřním dialogu – zkrátka téma, které je živé. A s touto osobu o tom při první vhodné příležitosti prostě začněte mluvit. To je první úkol. Druhým a stejně důležitým úkolem je, aby konverzace zůstala alespoň po většinu času dialogem: tj. jeden mluví, druhý poslouchá, reaguje, doptává se, sděluje zase svůj postoj, co se mu honí hlavou a druhý poslouchá… (Jednoduché, že? Ale nenechme se mýlit, zas tak běžné to v lidské komunikaci není.) Světy obou se v dialogu potkávají a vzájemně se ovlivňují. (Vycházejme zde z velmi užitečného pohledu, že „co člověk – to jiný svět“. Jedinou PRAVDU zde nehledejme.)

Opakem našeho záměru by byla konverzace, která sklouzne k dvěma paralelním monologům. Oba mluvčí si potom trvají na prezentaci a prosazení svého světa – a na konci každý odchází se svým naprosto nezměněným světem – neposunuli se v pochopení světa toho druhého, ani se o to nepokusili, nebylo pro samou argumentaci kdy. 

Najdete-li odvahu do tohoto experimentu, s největší pravděpodobností si uvědomíte, že většina problémů pramení z toho, že se o „tom“ prostě nemluví – resp. nevede dialog. Nedejme šanci zbytečným nedorozuměním a omylům v našich interpretacích! Udělejme z našich vnitřních problémů, ve kterých si někdy s takovou chutí tiše rochníme, „věc veřejnou“ – z vnitřní záležitosti udělejme věc vnější! A hned bude svět – a především náš život – o poznání jednodušší!

Autor článku: Jan Knetl

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: