Archiv rubriky: Uncategorized

Umění překládat aneb jak si věci (ne)vyložit

Podívejme se dnes na lidskou komunikaci – na fenomén, který co do složitosti nic jiného ve vesmíru nepředčí. Jakákoli lidská konverzace je složená z mnoha jednotlivých výroků. A každý tento jednotlivý výrok si můžeme převést do třech „jazyků“ neboli překladů.    

Všichni to známe: někdo něco kousavě pronese – tušíme, že do svého sdělení schoval pichlavý osten čehosi, a my, ač ho tam tušíme, se o něj píchneme. Jak je rána hluboká se odvíjí od toho, jak hodně si sdělení vezmeme osobně. Nejbolestivější je pro ty, které jejich světonázor přesvědčuje, že jsou středem vesmíru a všechny události se otáčí kolem nich.  

Tentotýdenní experiment chce inspirovat k rozhodnutí jít opačným směrem: v každé konverzaci, do které tento týden vstoupíte, se spíše upozaďte, čímž se stane lépe čitelná pozice a úhel pohledu toho druhého. Každý výrok typu např. „Teď na Tebe nemám čas!“ se dá přeložit minimálně do těchto dalších významových jazyků:  

a) do „zprávy o nás“ – Překlad by zde mohl znít: „Otravuješ mě!“ Tento způsob překladu nám jde většinou skvěle, je to první, po čem šáhneme, je to nejsnadnější. Tudy tentokrát nepůjdeme.   

b) do „zprávy o řečníkovi„, tedy o osobě, která výrok pronesla. V tomto duchu bychom si mohly výrok přeložit např. takto: „Jsem teď v panice, totálně nestíhám, všechno na mě padá…“ V tomto pohledu mohu spíš než se urazit, mít tendenci druhému raději vyjádřit účast, politovat ho, jak to má těžké. 

c) do „žádosti„, tj. co asi chce výrokem (někdy dost neohrabaně) dosáhnout. Možný překlad by zde mohl být: „Odložme teď naši konverzaci na dobu, kdy nebudu pod tak velkým tlakem“. Když jsme schopni výrok přeložit tímto způsobem, na mysl nám automaticky vytane spíš reakce typu: „Jejej, asi jsem si nevybral správný čas. Přesto dnes tohle potřebuji probrat. Kdy jindy si na mě uděláš sedm minut času?“ 

Zkuste se tento týden dívat na různé mikrokonverzace pod tímto drobnohledem. Sledujte, jaké významové jazyky převážně pro překlad používáte a zkoušejte používat i jazyky ostatní. Ale pozor! Jestli se odhodláte k experimentování, pravděpodobně zaznamenáte změnu i v reakci okolí, tak buďte připraveni na zemětřesení (v tom dobrém slova smyslu)!  

Autor článku: Jan Knetl

Spí v nás dávní hrdinové?

Proč nás tak fascinují knihy, filmy, seriály, vyprávění… zkrátka příběhy? A proč každého z nás fascinuje jiný žánr a ztotožňujeme se s jinými typy hrdinů? A mění se v tom člověk v průběhu věků?

Příběhy s námi byly od úsvitu lidstva a asi se na tom nic nezmění. Příběhy přetrvávají a jejich protagonisté jsou uloženi někde hluboko v naší DNA.

Lidé rádi v testech hledají, jaký jsou typ – ve víře, že se lépe pochopí nebo že lépe pochopí druhé. Určitě to má v jistém smyslu smysl. Nicméně jakákoli typologie začne pokulhávat v okamžiku, když si začneme všímat, že jsme někdy nějací, ale v jiném kontextu, v jiné situaci, s jinými lidmi… jsme úplně jinačí. Takže já osobně (a spolu se mnou všichni příznivci postmoderních směrů) beru zjednodušující, bohatost světa a lidské duše redukující typologie s velkou rezervou. Jejich praktická užitečnost je vskutku na pováženou.

Archetypy, jak je známe především od C. G. Junga, mohou být také chápány jako „typologie lidské osobnosti“. Ta mi však naopak přijde tuze šikovná. Neříká Vám: „Jsi takový a takový, jsi bod na škále mezi dvěma polaritami“. Naopak nás nabádá, abychom objevili širokou škálu energií v nás, i těch odstínů, které do svého života pouštíme zřídkakdy nebo vůbec ne.  

V kom se nejvíc poznáváte?

V Sirotkovi, jehož snaha je přestát strázně života a jeho heslo je „Život je utrpení“,

v Poutníkovi, který hledá sám sebe a jeho heslo je „Život je dobrodružství“,

v Bojovníkovi, který musí světu dokázat, že má svou cenu, s heslem vepsaným do tváře: „Život je boj“,

v Altruistovi, jeho posláním je rozdat se druhým a razí heslo „Život je oddanost vyššímu dobru“, 

v Nevinném, který chce prostě najít štěstí, s heslem „Život je radost“ anebo

v Kouzelníkovi, jehož snahou je změnit svůj život a jehož mottem je: „Vytvořím svět jaký chci“…

Podrobně popsaných archetypů je samozřejmě mnohem víc, můžete se setkat i s jinými názvy… Ale vyjděme pro jednoduchost z těchto (jak je představuje Carol Pearsonová) – k našemu experimentu nám v této „partě“ bohatě postačí. Pomohou nám uvědomit si bohatost životních cest a strategií, bohatost toho, jak různě se dá k životu postavit. 

Z toho, s kým z výše jmenovaných jste se nejvíc ztotožnili, vám říká, kde zrovna jsme. Ale zamyslete se i nad tím, jaká jiná postava Vás nejvíc přitahuje, od koho se můžete inspirovat, kdo je pro vás hrdinou? To vám pomůže uvědomit si, kde chceme být a před jakým úkolem stojíte. Jaká jiná cesta vás láká, co vám vhání do žil elán nebo přináší do života víc klidu nebo štěstí?

Půjčte si na zkoušku trochu z atributů někoho, koho do svého života zatím moc nezvete. Například vy hodní, vy mírotvorci, půjčte si krapet od Bojovníka, povolejte do zbraně jeho sílu, která se prostě někdy hodí. Nebo vy Bojovníci, kteří se rvete se životem, půjčte si důvěru Nevinného – důvěru v moudrost vesmíru a na chvíli se spolehněte na svou intuici… Využijte oněch sil! Jsou tam, každý z nás je má. Probuďte je a rozviňte ve svém jednání tak, aby se staly součástí vašich možných způsobů uvažování a jednání.

Buďte tedy tento týden pozorní a chopte se každé příležitosti, kdy budete moci nechat jednat například jen „čistého“ Kouzelníka (který elegantně a s pokorou využívá proud života, avšak ve vhodné chvíli dokáže aktivně zasáhnout a změnit věci tak, že se to oku přihlížejících může jevit jako zázrak).

Zkusit si to, jaké to je být čistým Bojovníkem, čistým Altruistou – a pak hledejte pro Vás nejvhodnější kombinaci – takovou, aby jste to byli nejvíce vy. Protože cesta vývoje je cesta k sobě – ne kamsi vpřed a daleko. Je to cesta ve skutečnosti úplně opačná.

Autor článku: Jan Knetl

Třeba jsme skrytí géniové…

„Pozdní hvězdy“ – to není básnický obrat ani pojem z astronomie. Je to termín popisující všechny ty velikány, kteří si na svůj úspěch trpělivě počkali. Přišel s věkem, se zkušenostmi, přišel – můžeme říct – zaslouženě. Většinou se lidé přiklánějí k představě, že génius se jako génius narodí. Jestli v to však uvěříme, logicky nám z toho vyplyne, že zrovna my tedy geniální nejsme, protože to už by si toho někdo dávno všiml.

V článku „Co mají úspěšní společného? Mají „nalétáno“!“ jsem se podívali na pravidlo 10.000 hodin aneb kdy se stáváme mistry v dané činnosti. Znamená to, že něco nás baví a děláme to tak dlouho a tak intenzivně, až se v tom staneme výjimečnými. Tento pohled měl zbořit mýtus, že např. Mozartovi, da Vincimu, Jobsovi, Beatles… úspěch spadl do klína v okamžiku, kdy svět pochopil, že jsou géniové.

A ještě zřetelnějším a inspirativnějším příkladem pro nás mohou být pozdní hvězdy – lidé, kteří vyniknou v nějakém oboru až v pozdnějších fázích života, kdy úspěch k nim přichází jako zralý plod jejich životních snah. Zahloubejte se do historických pramenů a rozhodně vás překvapí kolik například umělců se „talentovanými“ stalo až s časem. 

Další rozměr našeho tématu sem vnáší přiklad režiséra Ed Wooda. Byl výjimečný tím, že byl výrazně, až geniálně špatným režisérem. A to tak, že má dnes po celém světě veliký zástup obdivovatelů, pro které jsou jeho filmy kultovní a že Tim Burton o něm natočil celovečerní film.

To nás může přivést k otázce, jak poznáme, že jsme se vydali špatnou cestou a měli bychom si přiznat, ruku na srdce, že tohle prostě není pro nás? Na druhou stranu jak poznáme, že se nevzdáváme příliš rychle? Třeba je nutné ještě vytrvat – protože abychom mohli sklízet ovoce, je třeba ho nechat uzrát. 

V případě výsledů je třeba dát tomu čas – vytrvat i přes nepřízeň osudu či názory okolí. Lidé jsou někdy spíš brzdou pokroku. Nové myšlenky vždy bolí, je to vybočení a každé vybočení musí být po zásluze potrestáno. 

A ještě jeden aspekt naše dnešní téma má. Jak říká autor knihy „Prvních 20 hodin – jak se naučit cokoli… rychle“ – ve většině činností nechceme být přeci na mistrovské úrovni – chceme je jen zvládnout, aby nám dělaly radost. Seznamy tohoto typu jsme si přeci každý dělal: „…co všechno bych chtěl umět…“ Dobrá zpráva – jestli seznam najdete, můžete ho oprášit. Prý nám k tomu stačí hodin dvacet!

Vychází mi z toho všeho jediné. Na čem opravdu záleží je vybrat si to, co je pro nás radostí, čím dokážeme žít, co nás baví, co děláme proto, abychom to dělali. Ale i radost z výsledku, úspěchu a respektu okolí je pro člověka životadárná. Vždyť, jak jsem psal v článku „Původ všech problémů„, jsme bytosti sociální a názory ostatních silně ovlivňují i naše sebepojetí.

Tak jak zní dnešní experiment? a) Zaměřte se na jednu jedinou činnost, kterou teď budete žít, která vás bude bavit a naplňovat, kterou budete studovat a trénovat… a b) určete si, kolik času tomu dáte (může to být náš obvyklý týden nebo déle) a nesmíte to vzdát dřív, i kdyby vám frustrace lomcovala s okenicemi silou hurikánu. Neohlížejte se a nezkoumejte, jaký to má efekt. A teprve po určeném čase se podívejte, co to přineslo. Může se stát, že i týden stačí na vytvoření rozdílů, kterých si všimnete.

1. Jestli změnu zaznamenáte – není co řešit, zvolili jste správnou cestu. 2. Jestli změna nastala, ale ne k lepšímu – může to znamenat, že okolí je ve svém pohledu rigidní a budete mu muset dát na zvyknutí trochu víc času. 3. Jestli se změna nekonala – asi byl rozdíl tak malý, že byl nevnímatelný, takže ani to nebude důkaz, že jdete špatným směrem.  

4. Ze všeho nejdůležitější ale bude, jestli jste si ten týden užili. Protože (u)žít si život je myslím skvělá životní strategie oproti životu v poklusu za čímsi, co ještě nemáme.

Ti nejtrpělivější z vás, kteří vytrvají ve svých snahách ještě dlouho dlouho po tom, co tento experiment skončí v propadlišti zapomnění, možná s překvapením zjistí, že v sobě pomalu probudili génia.

Autor článku: Jan Knetl

A jaké je vaše teorie světa?

Jen co pan Freud vykopl svou smělou teorii, ještě než dopadla, vznikly tři další. Nic nového, je to klasický scénář hledání originální všespásné metody, která vyřeší každý lidský problém. Nová generace se vymezí proti té starší a nalézá s velkou pompou své zázračné teorie, myšlenky a postupy, učí je své žáky, kteří se od nich nakonec taktéž vymezí a půjdou vlastní cestou…  

Od doby vzniku psychoanalýzy se psychoterapeutické směry rozpadly a stále rozpadají na stovky a stovky dalších. Teď je tu koučování jako zázračný nástroj osobního i profesního růstu, ale bude stačit pár let a bude to další zaprášený pojem, který bude žárlivě sledovat své potomky a bude reptat na to, jak ta mládež je dneska drzá a přehnaně sebevědomá…

Já osobně nevěřím na žádné všespásné metody. Milton Erickson, když byl žádán, aby definoval svůj terapeutický směr, odpovídal, že má přesně tolik směrů, kolik měl kdy pacientů. Každý z nás je originálem a i jeho cesta k řešení problémů i cesta životem je jeho originalitou.

Zázračné metody (ze kterých je nejvíc nadšený především jejich autor) fungují pro masy – tam je větší pravděpodobnost, že nějakému procentu to skutečně bude fungovat také. 

Je to jako se statistikou. Statistika je platná, resp. užitečná pro velkou skupinu lidí, nikoli mně jako jednotlivci. Jestli mi při ruské ruletě dají vybrat ze dvou revolverů, kdy do bubínku prvního dají jeden náboj a do druhého dva a roztočí, měl bych si podle zákona pravděpodobnosti vybrat tu první. Ale jestli první, ten konkrétní výstřel opravdu přežiji, na to mi statistický výpočet šance odpověď nedá.  

V systemice máme takový šikovný koncept – koncept viability – průchodnosti. Podle něj proplouváme světem jako loď průlivem, kde není ani centimetr vidět pod vodu. Loď chce samozřejmě proplout bez úhony, snaží se nenarazit na útesy pod hladinou. Jestliže po nějakou dobu projíždí bez nehody, ještě to nic neříká o tom, jak daleko od nehody byla nebo zda zvolená cesta byla tou nejbezpečnější. Ale to je koneckonců jedno – cesta byla průjezdná.

Co z toho pro nás může plynout? Dává nám to velkou odpovědnost – za náš život, za náš způsob myšlení, za naše teorie.

Celý život si vytváříme vlastní filozofický systém, vlastní terapeutický směr – způsob řešení našich problémů a dilemat, vlastní teorii fungování světa, teorii nás samých ve světě… A za dopady, které z těchto „teorií“ plynou, musíme přijmout plnou odpovědnost. Jejich auditorem bude svět a odpovědi z něj přicházející. Když drhneme o dno, lítají třísky a máme vodu v podpalubí, holt musíme změnit směr a musíme hledat cestu jinde.

Abychom pomohli naše teorie, které určují směr naší lodi, trochu zpřehlednit, v experimentu tohoto týden dáme oním teoriím jména, slova a významy. Z vágního, nevysloveného příšeří je vyneseme na světlo, a to tím, že je verbalizujeme.

Zkuste si vzít papír a skutečně se zamyslet: V co věříte? Jaké citáty by vystihly vaši dosavadní životní moudrost a shrnuly váš přístup k životu? Jaká přesvědčení zatím určovala směr vašeho života? A jak vám na všechny tyto věci odpovídá svět?

S největší pravděpodobností zjistíte, že svět vám vaše teorie potvrzuje – odpovídá stejnou kartou. Tím si často lidé potvrzují, že svět skutečně hraje podle jejich pravidel. Ale to je základní vlastnost světa: zrcadlí – jako ten les: odpovídá, jak se do něj volá. Ale zkuste si třeba jen jeden den z tohoto týdne pravidla pozměnit. Třeba si půjčit moudrost a pohled vaší babičky nebo jiné inspirativní osoby a jednat jeden jediný den v tomto duchu. Uvidíte, že svět začne mluvit úplně jinou řečí… 

Autor článku: Jan Knetl

Je můj partner mimo?..zemšťan?

Jak jsem slíbil v minulém článku, vydejme se tento týden na výzkumnou výpravu za vzácným exemplářem „ideálního partnerského vztahu“. Nenajdeme jasnější důkaz, že Bůh má skvělý smysl pro humor, než jsou právě partnerské vztahy. Dát dohromady tak odlišné živočišné druhy jako je muž a žena, to je záruka toho, že jestli se Bůh stále dívá, rozhodně se nenudí. Muž a žena… dvě diametrální odlišné chemikálie, které jednou při sloučení třaskají, jindy harmonicky splynou a dokáží vytvářet divukrásné efekty, včetně divu největšího, vzniku nového života.

Co to pro nás znamená? Nu ohromnou výzvu! Znamená to, že vše, co o sobě víme – o našich potřebách, přáních, vnitřních mentálních procesech, naší fyziologii (včetně znalosti o našem prožívání sexu), způsobu komunikace, našich pocitech… že všechno z toho můžeme zapomenout. Ve vztahu k druhému pohlaví je nám to naprosto k ničemu. Je to platné pouze a jen pro naše pohlaví. Můžeme se samozřejmě pokusit o něco z toho se opřít, ale spíš to bude generovat problémy a nedorozumění.

Když nám na dveře Země zaklepe mimozemská civilizace, nezbyde nám, než se navzájem poznávat. Vše, co známe, budeme muset odhodit – to by nás v pochopení toho druhého limitovalo. Budeme se jen snažit proniknout do toho nového světa, pochopit ho a v komunikaci (jestli ji budeme vůbec schopni navázat) hledat cesty k vytvoření světa sdíleného, společného (protože v dialogu dvou světů se zákonitě oba světy mění a přizpůsobují navzájem).

A přesně tohle nás čeká v dnešním experimentu. My máme obrovskou výhodu, že už teď máme s naším partnerem společný jazyk (alespoň v jisté míře) – to věc výrazně zjednodušuje. Jen je třeba ten nástroj zodpovědně použít! To bude tedy náš úkol na tento týden: právě jste zjistili, že žijete s mimozemšťanem a Váš úkol je, aby jste mu dokonale porozuměli.

Zkoumejte, všímejte si, ptejte se! Co potřebuje, aby byl šťastný? Co by chtěl od vás? Jak mu dáváte najevo, co k němu cítíte a jak to poznáte vy? Jak on prožívá to a ono a jak to jde sladit s tím, jak to a ono prožíváte vy?

Samotný projev zájmu o svět druhého dělá divy. Alespoň částečné pochopení světa druhého dělá ještě větší divy. A když v souladu s naším novým pochopení začneme konat, to už pro vyjádření divutvorných dopadů přestávají slova stačit.

Možná to bude dlouhé, možné náročné, někdy matoucí a nepochopitelné. Nicméně to může být při budování vztahu a své rodiny ta nejlepší investice, jakou můžete ve svém životě učinit.

Autor článku: Jan Knetl

Původ všech problémů

Mé chápání člověka – lidské bytosti – s postupem času doznává radikálních proměn. Dříve jsem chápal člověka (a pane Freude, Vy, na kterého vždycky dojde, v tom možná máte prstů nejvíc) jako jednotlivce, svébytnou jednotku, okolo které se to všechno točí, která pozoruje svět, komunikuje s druhými… A lidský problém tudíž pramenil z lidských individuálních „mentálních útrob“… Prohlášení „Člověk je bytost sociální!“ jsem přecházel bez zájmu, ať si s ním lámou hlavou sociologové.

Ale už s prvními svými klienty mi začalo svítat: prakticky všechny (možná i to alibistické „prakticky“ jsem si mohl odpustit) jejich problémy, dilemata a trápení měly povahu interakční, vztahovou – netýkala se výhradně dané osoby. A není divu: nenajdete ve vesmíru nic složitějšího a komplexnějšího než je lidská interakce, lidská komunikace. A čím je věc složitější, tím je zde větší prostor pro zádrhele.

Můžete sami odejít třeba na 40 dní do pouště, třeba na 40 let – přesto tam sami nebudete. Berete si všechny s sebou – všechny své blízké i ty vzdálenější, ty které milujete i které Vás dohánějí k šílenství… A těch neslyšných dialogů a polylogů, které ve vášnivých debatách povedete!

Do vosího hnízda nejčastějších vztahových problémů – do partnerského soužití – píchneme příště. Dnes – v našem experimentu – zůstaňme při zemi. Vezměte si nějaký „šmodrchel“, který s někým máte. Žádné extra vážné téma, něco takového testovacího. Jde o téma, které visí někde ve vzduchu, je na něm nalepená nějaká nepříjemná emoce, sem tam si ho přehráváte ve vnitřním dialogu – zkrátka téma, které je živé. A s touto osobu o tom při první vhodné příležitosti prostě začněte mluvit. To je první úkol. Druhým a stejně důležitým úkolem je, aby konverzace zůstala alespoň po většinu času dialogem: tj. jeden mluví, druhý poslouchá, reaguje, doptává se, sděluje zase svůj postoj, co se mu honí hlavou a druhý poslouchá… (Jednoduché, že? Ale nenechme se mýlit, zas tak běžné to v lidské komunikaci není.) Světy obou se v dialogu potkávají a vzájemně se ovlivňují. (Vycházejme zde z velmi užitečného pohledu, že „co člověk – to jiný svět“. Jedinou PRAVDU zde nehledejme.)

Opakem našeho záměru by byla konverzace, která sklouzne k dvěma paralelním monologům. Oba mluvčí si potom trvají na prezentaci a prosazení svého světa – a na konci každý odchází se svým naprosto nezměněným světem – neposunuli se v pochopení světa toho druhého, ani se o to nepokusili, nebylo pro samou argumentaci kdy. 

Najdete-li odvahu do tohoto experimentu, s největší pravděpodobností si uvědomíte, že většina problémů pramení z toho, že se o „tom“ prostě nemluví – resp. nevede dialog. Nedejme šanci zbytečným nedorozuměním a omylům v našich interpretacích! Udělejme z našich vnitřních problémů, ve kterých si někdy s takovou chutí tiše rochníme, „věc veřejnou“ – z vnitřní záležitosti udělejme věc vnější! A hned bude svět – a především náš život – o poznání jednodušší!

Autor článku: Jan Knetl

Jsme „jen“ příběhem

Otázkami typu „Kdo jsem já?“ nebo imperativy „Poznej sám sebe!“ jsou lidské dějiny prošpikované od počátku do současnosti. Vedly vždy člověka k soukromému – vnitřnímu hledání, ale i ke společenským diskusím na toto téma. Postmoderní přístupy, o které se opírá i koučink, vnášejí na naše „já“ nové světlo.

Naše identita je z pohledu narativních přístupů v terapii příběhem – příběhem, který vyprávíme druhým i nám samým. Je to nikdy nekončící proces. Má schopnost si z nepřeberného množství našich zážitků vzít nějaké, které označí za zásadní, důležitější než ostatní, spojí je takovým způsobem, aby nám dávaly smysl, nám v nich dá nějakou roli (např. hrdiny nebo oběti)… a vzniká „já“ – povstává z příběhu. Dnes jsme nějací, zítra můžeme být jinačí… Zkrátka už ani to „já“ není, co bývalo.  

Když si pro inspiraci půjčíme opět film „Po strništi bos“: o co se náš mladý hrdina může při budování své identity opřít? Jaké hodnoty si zvolí (samozřejmě nevědomky) jako určující pro svůj život? Kdo mu bude vzorem: dobrák tatínek nebo strýc – nezkrotný, podivínský, zavržený svou rodinou i celou vsí… přesto hrdý, který oči nikdy neklopí…

Rodina („krev“, jež není voda) je silný tvůrce naší víry, kdo jsme. Ale dnes se ukazuje, že vliv rodiny na to, jací jsme, je pravděpodobně přeceňovaný. Stejný vliv (a možná i větší) mají další společenské skupiny: sousedé, kamarády, spolužáci, spolupracovníci… Ať je to tak či tak, vůbec největší vliv na to, jakému „příběhu o sobě“ uvěříme, jsem my sami.

Ten příběh není napsaný, ale psaný. Píšeme ho každý den. Může být stále tentýž… Nebo ho jednou začneme přepisovat. Nejprve třeba nesměle, až se postupně rozvine v revoluci v sebepojetí. Skvěle to popisuje kniha  s všeobsahujícím názvem „Nikdy není pozdě na šťastné dětství“.

Proto se staňte v tomtotýdenním experimentu tvůrci svého nového příběhu.  A začněte u toho, jakými byste chtěli být. Co  byste chtěli, aby se o vás, až opustíte tento svět, vyprávělo? Co si o vás budou vyprávět vaši vnuci?

Zkuste si ten příběh i třeba říct nahlas nebo ho skutečně napsat (jak už jste si někteří z vás mohli všimnout, můžeme tím zesílit ten podivuhodný proces zhmotňování myšlenek v realitu).

A tuto nejlepší představu o sobě si každé ráno a v průběhu dne připomeňte (nejlépe nějakou „kotvou“ ve stylu NLP). Tím přirozeně umožníte, abyste se tak mohli chovat. Jednejte podle té nejlepší představy o sobě!

Autor článku: Jan Knetl

Strach pod drobnohledem

Při hledání tématu, na kterém kouč a koučovaný budou pracovat, soustředíme často pozornost tam, kde lze s vynaložením relativně malého úsilí dosáhnout relativně velkého efektu. To člověku dovoluje zažít pocit úspěchu za překvapivě krátkou dobu. To rozdmýchá sílu pro další jednání, po kterém následuje další úspěch… A člověk si ani neuvědomí a lavina je v pohybu a život je naruby (v dobrém slova smyslu).

Také se v koučování zaměřujeme především na to, co člověka baví, v čem je dobrý, kde má energii. I to dává cestě za úspěchem spád. 

Nicméně pojďme zkusit vzít ten provaz za opačný konec. V našem životě narážíme i na limity, bariéry a překážky. Limity, které nám brání se svobodně nadechnout, svobodně se rozlétnout po nekonečné prostoru života. A je to často strach, který nám repertoár našeho chování, myšlení i cítění značně zužuje a dusí naše nezadatelné právo brát život lehce a s elegancí.

Zamyslete se a najděte něco, z čeho máte v životě strach, co vás omezuje a máte alespoň nepatrnou víru, že to tak nemusí být. (Například to může být strach z lidí, kteří s vámi bravurně dovedou manipulovat. V těchto situacích se necítíte vůbec dobře, cítíte se být na lopatkách, prožíváte emoce, které vás paralyzují…)

A udělejte z toho, co jste našli, předmět svého soukromého výzkumu. Už jen tímto rozhodnutím se nepříjemné situace rázem stávají vyhledávanou událostí – neprcháte od nich, nevyhýbáte se jim a naopak je vítáte, jste vděční za každou příležitost něco nového se naučit, něco nového si vyzkoušet. Potřebujete přeci pro svůj výzkum data!  

Jak na to lze jít?

A) MINULOST – Nejprve hledejte ve své paměti, jak běžně v těchto situacích reagujete a zkoumejte ji. Poté najděte situaci, která nebyla tak hrozná a máte z ní docela dobrý pocit. Výjimky jsou zde vždy, když jsme dost všímaví. Pak hledejte sebemenší rozdíly: Co jste dělali jinak? Co se před tím stalo? Kde to bylo nebo s kým jste byl? Co jiného se vám honilo hlavou? V jakém jste byl rozpoložení? Je to jako v té hře „najděte deset rozdílů“.

B) BUDOUCNOST – Představte si sebe, jak byste si přál zvládat tyto situace. Do detailu prozkoumejte v této představě vše, co děláte, myslíte… Opět sbíráte data.

C) PŘÍTOMNOST – A se vším tímto bohatstvím, které jste nalezli v minulosti i budoucnosti, se pak po hlavě vrhejte do přítomných situací a zkoumejte je on-line. Zkoumejte vaše běžné reakce a zkoušejte nové věci, které nepatří do vašeho běžného rejstříku chování.

Možná při své výzkumné misi zjistíte, že strach, když se podrobí zkoumání, se pod rukama (pod naší pozorností) rozpadá na prach. Strach může přežívat jen na periferii pozornosti, jen v jejích temných koutech.

Autor článku: Jan Knetl

Jak se stát Pánem času (43/18)

Podle mého kvalifikovaného odhadu zná většina pracujících lidí až moc důvěrně pocit „NESTÍHÁM“ – tj. má hodně úkolů a málo času. Podívejme se na to, co s tím naděláme.

Čas, který na plnění pracovních povinností máme, je většinou daný, jeho množství stěží ovlivníme. Úkolů, které musíme nebo můžeme plnit, těch je zákonitě vždycky více – to se odvíjí od bujnosti naší fantazie. Takže se jedná pouze o to, jak se zaúkolujeme: málo, moc nebo přesně tak, aby nám v tom bylo dobře, abychom končili den s pocitem dobře vykonané práce.

Jak se tedy stát pánem času? Příručky timemanagementu by řekly, a já s tím z velké části souhlasím: základem je plánovat – tedy úkolovat se s rozumem (ještě bych dodal: plánovat tak, abychom z toho měli dobrý pocit). Ale to je podlé mého jen polovina úspěchu, umění plánovat nestačí.

Bylo napsáno nepřeberné množství knih, která vám představí skvělé, sofistikované plánovací systémy… Nabízí se otázka, nakolik je časově efektivní je číst. Je to zase jen jeden přístup jednoho člověka, kterému tento systém funguje natolik, že jako správný misionář, to nadšeně posílá dál. Nicméně pohledem koučovacího přístupu je tato snaha víceméně marná. Je to jako se statistikou: ta je pro jednotlivce naprosto ale úplně na nic, v ničem mu nepomůže, ta může přinést užitek pouze velké skupině lidí. Mohl bych vám tu nadšeně popisovat svůj přístup, který jsem vypiloval ke své nejlepší spokojenosti, ale vám to s velkou pravděpodobností fungovat nebude.

Takže co nám chybí stát se pánem času? Dokonale se v tomto ohledu znát! Sledovat, kdy jsem nejvíc výkonný a proč, jak se mi to povedlo; naopak když se věci vlečou a nedaří, čímpak to je, jak to dělám…

Až o sobě budete vědět dostatek, sám se vám nabídne originální systém, který bude jen váš a bude vám bezchybně fungovat – vždyť jste si ho ušili přesně na míru!

Hodně inspirativních objevů při experimentu tohoto týdne!

clock-1274699_1920

Autor článku: Jan Knetl

Koučovací experiment 25/2018: Umění škrtat

Umění škrtat

Zaslechl jsem před časem rozhovor v rádiu s jedním spisovatelem. Zmínil velmi zajímavý moment ve své tvorbě: okamžik, kdy je třeba pracně napsaný text nemilosrdně promazat. Pro autora je to perná chvilka a konkrétně tento autor se s ní vypořádává elegantně: nechává si text mazat jinou, ne tak angažovanou osobou.

Hraji si s představou, že to může to může být přesně ta vzácná chvíle, kdy se rozhoduje, zda vznikne něco hodnotného, unikátního, geniálního… nebo věc průměrná, která třeba neurazí (v lepším případě), ale ani nenadchne. Třeba jde o důležitější okamžik než samotné políbení múzou…

Stejné téma mě napadá, když poslouchám v autě rádio. S manželkou si vždycky říkáme: takhle písnička vůbec nemusela vniknout a na světě by všem bylo líp. Úplně z takového tvorby číší ta tíha: dalo to takovou práci a ještě se to nepovedlo! Autor pravděpodobně neměl srdce a kritickou ruku při očišťování od balastu a vyslal věc do světa předčasně…

Stejně i v životě člověka je možná výsostným uměním toto „mazání“. Třeba se právě touto dovedností život stává uměním a člověk umělcem. Znamenalo by to nevěnovat se přehršli věcí, nedělat je diletantsky, nedělat věci, které nás netěší nebo nikomu nepřináší užitek. Znamená to udělat si v životě přísný audit.

Stejně jako si děláte jednou za čas probírku v šatníku. Vyházejte všechny hadry, které nedostanou minimálně čtyři hvězdičky z pěti. Nechte si tam skutečně jen kousky, které Vás nejvíce charakterizují, které Vám padnou a jsou pohodlné, které Vám sluší a které Vám přinášejí potěšení. Můžete samozřejmě doplnit i model nový, když máte pocit, že Vám ve skříni ještě něco chybí… Ale za každý nový tři staré pryč!

Možná to bude nelehký úkol, možná úlevný, ale věřte, že každopádně objevný. Nechte si tedy tento týden podprahově v mysli znít příslovečné: „méně je více…“.

 

empty-3172598_1920